Na jaře zveřejnila Rada ČT svůj záměr zvolit generálního ředitele ještě ve starém složení. Tento plán sklidil značnou kritiku odborné veřejnosti a nakonec se volilo až v červenci. Ale ukazuje se, že podle stejného scénáře.
Hlavním cílem rady, tedy její postačující většiny, bylo zvolit znovu Jiřího Janečka. Co pro to vše učinila?
Nejprve podstoupila onen pokus o urychlení volby při složení rady příznivém pro Jiřího Janečka. Když to nevyšlo, navrhl předseda zajímavý volební systém, že totiž v prvním kole bude mít každý člen rady 2 hlasy, a pokud některý kandidát bude mít 10 hlasů nebo více, bude zvolen. Pěkná finta. K hlasům pro Jiřího Janečka na 1. pořadí by přibyly i hlasy na případné druhé pořadí u těch, kteří preferují jiného kandidáta, a bylo by hotovo! Tento průhledný trik nakonec nevyšel. Výsledky hlasování ovšem ukázaly, že by byl úspěšný, protože tímto zdvojeným hlasováním získal 12 hlasů.
Ve druhém kole ovšem už jen 9. Zcela mimo schválený hlasovací řád svolal předseda rady uzavřené dohadovací řízení. Velmi zajímavé! Podle zákona je totiž jednání Rady ČT veřejné. Rada tedy porušila zákon i vlastní volební řád. Smyslem dohadovacího řízení bylo sehnat chybějící hlas.
Jak už víme, podařilo se.
Když se ohlédneme za celým vývojem kolem volby, je dnes více než jasné, že od začátku až do konce nešlo o volbu generálního ředitele, ale o volbu Jiřího Janečka do této pozice. Epizoda s Milanem Fridrichem vypadá z této perspektivy jako úmyslná kouřová clona.
Potěšlivé je, že se ukazuje, že politický vliv na volbu ředitele nebyl vyvíjen nebo nebyl úspěšný. Nepotěšlivé zas naopak, že Rada ČT znovu potvrzuje, že není radou koncesionářů, ale radou svého generálního ředitele.
Princip veřejné kontroly nad televizí veřejné služby (veřejností financovanou) tedy selhává.
