Minulý režim má po dvaceti letech stále velmi důstojné zastoupení v médiích veřejné služby, a to na všech úrovních.
Nedávné zveřejnění seznamu EZO (Evidence zájmových osob - http://www.svazky.cz) potvrdilo, co jsem již delší dobu věděl, že pan Ladislav Jíša, člen Rady Českého rozhlasu se před časem jmenoval Anderlík. To by samo o sobě nebylo tak zajímavé, kdyby nešlo o předlistopadového nomenklaturního pracovníka Československého rozhlasu.
Že byl pan Jíša/Anderlík ve významných vedoucích pozicích, mi sdělilo několik dřívějších zaměstnanců Československého rozhlasu, kteří si na něj pamatovali a pamatovali si i na jeho působení.Když jsem tyto skutečnosti zjistil, obrátil jsem se na pana Jíšu osobním dopisem s dotazem, zda je to pravda. Potvrdil změnu jména a popřel, že by kdy v rozhlase pracoval ve vedoucí funkci. Podle jeho slov zde působil jen v dělnických a technických profesích.
Nedávno se mi ovšem dostala do ruky publikace vydaná k 80. výročí Československého rozhlasu: „Od mikrofonu k posluchačům“. Na straně 360 této knihy je kapitola "Situace rozhlasu v osmdesátých letech - Organizační struktura, systém fungování a obsazení vedoucích funkcí". Zde se mj. dočteme:
"Mezi principy řízení byla na prvním místě uvedena vedoucí úloha KSČ. (...) Ústřední ředitelství tvořily úsek útvarů vedení a úsek kádrové a personální práce. Funkce ústředního ředitele spadala do nomenklatury ÚV KSČ. Od 8. září 1970 ji zastával Ján Riško. Sekretariát ústředního ředitele vedl do 31. srpna 1988 Jan Straka, po něm Ladislav Anderlík, (...) Někteří vedoucí těchto základních organizačních složek byli z titulu svých funkcí náměstky ústředního ředitele a členy kolegia, hlavního poradního orgánu ústředního ředitele."
Kromě sekretariátu ústředního ředitele, kde pracoval již dříve jako řadový pracovník a později i jako zastupující vedoucího, ovšem Ladislav Anderlík vedl také útvar obrany a zvláštních úkolů Československého rozhlasu. Oba tyto úseky podléhaly přímo ústřednímu řediteli Československého rozhlasu.
Ani vedení sekretariátu ústředního ředitele není nijak bezvýznamná funkce. Na tuto pozici musel být každý důkladně prověřen, zvláště ve veřejném sdělovacím prostředku. Ovšem útvar obrany a zvláštních úkolů znamenal přímou spolupráci s bezpečnostními složkami. Prověření na takovou funkci muselo být vyššího stupně. Bude zajímavé zjistit, v jakých souvislostech se jméno pana radního vyskytuje ve svazcích. Nechci spekulovat o jeho důvodech pro změnu příjmení, přesto se mi všechny tyto okolnosti zdají přinejmenším podezřelé.
Po nedávné znovuinstalaci Jiřího Janečka do funkce generálního ředitele ČT ovšem začínám mít dojem, že jsme svědky plíživé sametové kontrarevoluce.
Jen si připomeňme, že Jiří Janeček zatajil své členství v KSČ, zatajil, že byl vedoucím redaktorem Palcátu, ve své personální politice přeje lidem s podivnou minulostí: František Lambert (příslušník Lidových milicí), Vladimír Karmazín bývalý příslušník SNB, Karel Burian bývalý komunista, vyslaný v 80. letech do brněnského zpravodajství jako spolehlivý kádr pro vysoce politické záležitosti. Mimochodem Jiří Janeček byl s Karlem Burianem v jedné stranické buňce v ČST. Ostatně, všichni uvedení patří nejen do minulosti země, ale i do osobní minulosti staro-nového generálního ředitele. Bylo by toho asi více, ale jako drobná ilustrace to snad stačí. Je naprosto zřejmé, že minulý režim má v našich médiích veřejné služby více než důstojné zastoupení. To je po dvaceti letech od listopadu dost skličující.
