Sociální demokraté zbourali všechny dohody, které měly zemi dovést k předčasným volbám a umožnit tak řešení krize politické i ekonomické. Rozhodli se nepodpořit usnesení o samorozpuštění sněmovny a odvolávají se přitom na názor Parlamentního institutu, který usoudil, že by Ústavní soud mohl zrušit jeho platnost.
Parlamentní institut (PI) je konzultačně-analytický odbor, který připravuje nejrůznější rešerše, srovnávací analýzy legislativy ČR a jiných zemí a poskytuje též své rozbory k významnějším legislativním aktům. Je to tedy spíše studijní instituce než ústavně právní autorita. Jeho názor může mít orientační význam, ale těžko jej lze pokládat za spolehlivou indikaci nálezu Ústavního soudu. V tom se ostatně nedávno spálily jiné kapacity.
V tomto kontextu by bylo zajímavé zjistit, jaké měl PI stanovisko k zákonu, kterým Sněmovna zkrátila své funkční období a který ÚS zrušil. A zda se ČSSD o toto stanovisko zajímala. Pokud bylo stejně pochybovačné nebo nesouhlasné jako nyní, je na pováženou, že se jím ČSSD neřídila už tehdy. Pokud bylo naopak k takové formě vyvolání předčasných voleb shovívavé, pak je třeba pochybovat o kvalitě a spolehlivosti jeho expertízy. Ať je to tak nebo tak, vychází z toho sociální demokraté špatně: v první alternativě jako nezodpovědní hazardéři a v té druhé jako důvěřiví naivové.
Že je důvodem náhlého zvratu názorů ve straně Jiřího Paroubka stanovisko PI ovšem věří tak leda děti v mateřské školce, a i to jen za předpokladu, že jsou jejich učitelky fanynkami oranžové růže a děti již důvěrně znají pohádky Petry Paroubkové. Odkaz na stanovisko PI je jen chabou zástěrkou skutečnosti, že se sociální demokraté voleb na začátku listopadu bojí.
Bojí se ČSSD prohry?
Jistě je pravda, že poslední průzkumy ukazují, že by volby vyhráli, ale je to celá pravda? Není náhodou všeobecně známo, že se volební výsledky socialistů odvozují od volební účasti? ČSSD má totiž nejméně disciplinovaný elektorát mezi velkými parlamentními stranami. Bude se chtít jejich voličovi v čase dušičkovém, kdy myslí na své zesnulé, na zimu a na vánoce, počasí je nevlídné a politika také samá mlha a plískanice, vykročit z tepla domova a jít podpořit sotva uvěřitelné sliby předmikulášské nadílky, byť by byla sebelákavější, když mu je navíc jasné, že na ni Mikuláš prostě nemá? V takovém případě mohou být volební odhady někde úplně jinde, než byly před týdnem. A Květen je pak mnohem slibnější patron volebního úspěchu než Listopad.
Nebo se ČSSD bojí, že vyhraje?
V případě vítězství by byla odpovědnost za řešení krize a krocení státního deficitu na ČSSD. Každý ví, že když se propadá státní kasa, není možno eskalovat další rozdávání. Splnit nepodložené filantropické sliby by mohlo poslat stát ke dnu. Nesplnit je by ale mohlo poslat ke dnu sociální demokraty. Není v takové situaci náhodou lepší nechat odpovědnost na „úřednické“ vládě a hrát ve sněmovně hru na zastánce slabých a potřebných? Počkat až se po odražení ode dna hospodářského propadu začnou vynořovat břehy a pak slavně nastoupit a zákonité oživení připsat ke svým vlastním úspěchům v řešení potíží ekonomiky?
Anebo jde o Jiřího Paroubka a jeho touhu po moci?
Nenadešel náhodou tolik vytoužený čas usednout na premiérské křeslo? Analýza postojů jednotlivých politických stran k otázce předčasných voleb mohla vedení sociálních demokratů dovést k závěru, že po rozpadu přeběhlické koalice vzniká nová většinová síla: KSČM, ČSSD a SZ (KSČSSDSZ). Zejména kdyby vláda spojila rozpočet s důvěrou, mohla by padnout a byla by zde nová příležitost chopit se moci, o niž předseda ČSSD tolik stál po volbách 2006. Ostatně, nedůvěru vládě lze odhlasovat, i když rozpočet projde.
Nebylo by to ani tak daleko od první reakce Cyrila Svobody po rozhodnutí Ústavního soudu pozastavit výkon rozhodnutí prezidenta o vyhlášení voleb: „Pojďme urychleně jednat o sestavení politické vlády.“
Touha po vítězství v politice může být někdy stejně chorobná jako hráčská vášeň. Paroubek vložil do banku tuto zemi již počtvrté: po volbách 2006, kdy zablokoval ustavení Poslanecké sněmovny, shozením vlády uprostřed předsednictví bez toho, že by měl řešení situace, kterou vyvolal, dále umíněným prosazování neústavního zkrácení poslaneckých mandátů, které vyústilo v měsíční odklad voleb, a nyní smetení všech politických dohod, které je měly znovu umožnit.
Hazard se někdy vyplatí. Když však přestane jít karta, prohrává hráč obvykle vše, co ve hře získal, i to, co měl před ní. Chvíli ještě může blafovat, to se však nedá dělat donekonečna. Protivníka můžeme mást všelijak, ale neměli bychom vodit za nos své spoluhráče. Těmi jsou v tomto případě občané této země. A Jiří Paroubek hazarduje i za ně. Do banku totiž vsadil celou zemi a její budoucnost.
A víte, jak končí hráči, kteří hrají falešnými kartami....
